Mám takové osobní měřítko.
Když časově nedávám sednout si a psát, něco je špatně.
Když nestíhám ukradnout si 3 hodiny času v kuse, kdy si sednu, hluboce se uklidním a vyndám to ze sebe ven.
More...
Takový byl podzim 2020. A v něm nenápadně zrychlená Jitka.
Začalo to nevinně. David mi koupil v létě pracovní stůl. Udělala jsem si z jednoho pokoje pracovnu. Od té doby jsem se tam začala zavírat.
Když jsem zaklapla dveře a otevřela počítač, byla jsem blaženě spokojená. Konečně v jednom ze svých oblíbených světů. Tak moc mi ten pracovní chyběl!
Cítila jsem jsem se zase ve své plné síle a navíc se mi otevřel i časový prostor - kdy Amálka začala chodit do školky. Uuuuuaaaaaaaaa!
Byl to ráj po mateřské a já jsem toho potřebovala náležitě zneužít.
Nebudu vám tu vyprávět, že jsem se zase odbouchla. Jen jsem překračovala zase svoje zdravé hranice.
Občas jsem zapomněla přepínat mezi světy a rolemi.
Občas byla více online, než offline.
Občas jsem měla gumovej mozek a necítila tělo.
Tentokrát to bylo v něčem jiné.
Nezlobila jsem se za to na sebe.
Věděla jsem, že se trochu vychyluju a sledovala se z povzdálí.
Přijímala se tak.
Trpělivě jsem se na sebe koukala a nechala se v tom.
Přála jsem sama sobě ujet si na tom.
Věděla jsem taky, že brzo budu muset zatáhnout ruční brzdu. A že to pak bude nějakou chvilku bolet. Jako když šlápnete na brzdu dobře rozjetýmu vlaku.
Tak právě teď jsem procesu brždění. I když jsme na novým, neznámým místě, kdy se normálně cítívám nejvíce přítomná, jsem stále celkem mimo.
V obchodě na mě paní s úsměvem něco španělsky volala. Když zjistila, že nerozumím přeložila mi to… slow down.. (zpomalte!!!). Málem jsem se vnitřně potrhala smíchy, protože jsem si uvědomila, že jsem opravdu v tom obchodě pobíhala přímo zběsile! Jakoby mě někdo honil..
Tak jo, asi to ještě chvilku bude trvat.
Bude to chtít ještě pár ledových bazénů.
Dny úplně bez mobilu.
Hodně hodin v přírodě.
Osobní setkání s reálnými lidmi na pár hodin v kuse.
Vypsat se. A vyspat se taky.
Ikigai chvilky.
Přečíst si poznámky z hlubinného koučinku.
Zhluboka dejchat.
Vypnout.
Jsem vděčná za to, že ty svoje nástroje znám a už je můžu “jen” dělat.
Přeji vám nádherné Vánoce, ať se vám podaří po tom běhu rychle vypnout ale pak taky zapnout.
Pro ty chvilky, na kterých opravdu záleží, s těmi, na kterých opravdu záleží.
V plné pozornosti a bdělosti. A ne jak vánoční guma, kterou jsem já osobně léta bývávala.
Držím nám palce! <3
J.
Soulstorming newsletter
Niterní sdílení a novinky na mé cestě