Mám doma 9 měsíčního prcka a ještě donedávna firmu, která vyžadovala moji velkou pozornost. Sama jsem byla zvědavá, jak se mateřství na mojí práci projeví, samozřejmě jsem si ideálně přála, aby vůbec a šla jsem do toho s přesvedčením, že tohle přece musím dokázat. Pasovala jsem se rovnou do role bojovníka na ženskou svobodu při mateřství.
Začalo to asi tak, že jsem ještě den před porodem byla na obchodní schůzce. Bavilo mě dělat si s klienty srandu, že mě povezou po meetingu rovnou do porodnice. A 14 dní po porodu jsem byla zase v terénu. Tohle je třeba záznam živého vysílání na BA v ten datum - sama teď absolutně nechápu, jak jsem mohla mít na takové věci vůbec myšlenky v tu dobu. Ale odpověď je jednoduchá. "Dojížděla" ještě stará Jitka. Ta, která to chtěla dokázat, že to JDE! Sobě, zaměstnancům a lidem, kteří ve mě vkládali "důvěru", když říkali, že když to zvládnu, tak do toho půjdou taky. Ta, která měla heslo: čím větší challenge, tím lepší.
More...
Fáze 1:
Můj režim vypadal asi tak, že jsem ráda vždycky využila chvíle, kdy David nebo babičky pohlídali a na 2 hoďky buď okamžitě popadla notebook, telefon nebo si to namířila na schůzku. Co na tomto systému bylo nejtěžší, tak určitě návraty domů z takového "výletu". Najednou jsem byla v úplně jiné energii a dělalo mi problém se rychle přecvaknout do role máma. Výsledek bylo plačící dítě a nevrlá já. Zvláštní, že do pracovního moodu šlo přepnout okamžitě, podle mě to byl letitý zvyk a taky i chvilkový únik z nové reality.
Výsledek byl ten, že jsem se za první 2 měsíce totálně odbouchla a můj akumulátor energie byl úplně vybit. Nikdy předtím jsem takový stav nezažila, cítila jsem, že mi v žilách úplně přestala kolovat krev. Moje tělo ovládl obrovský smutek a já v hormonální poporodní centrifuze prožívala nejzvláštnější období v životě.
Otevřela mi oči moje kamarádka Hanička, která je zkušenou mámou a na můj dotaz, jak nabrat tu energii zpět mi bez zaváhání poskytla odpověď. Já čekala něco jako: běž do lesa, na crossfit, jógu, dej saunu ... ( ano, to pořád dojíždělo to myšlení staré Jitky). Odpověď zněla: Veškerou energii načerpáš z NÍ. Trav veškerý čas s NÍ. Ona je Tvůj nevyčerpatelný zdroj energie. Prostě taková osobní nabíječka. V tento moment mi hodně věcí docvaklo. Díky bohu, že zrovna začínaly Vánoce a já měla čas odpočívat a uvědomovat. Tehdy měla Amálka 3 měsíce.
A pak nastala fáze II :
Nastavila jsem si pravidlo (!!!), že když už budu něco pracovního dělat, tak jedině s ní. Budu ji mít všude s sebou. A že nebudu aktivně obchodovat, dokud budu kojit - to mi nedělá dobře, protože mi pak koluje tělem adrenalin. Tato varianta se za nějakou dobu taky ukázala jako ne úplně ideální. Když jsem Amálku měla sebou na schůzkách, nebo dělala na počítači a ona se na mě koukala, mrčela nebo i plakala, nebyl to dobrý pocit. Cítila jsem, že dobře nezvládám v té chvíli ani jedno - soustředit se na věc ani na ni.
Nastala fáze III:
Nebudu tahat práci domů. V té době nám začalo pravidelné hlídání 2x týdně na odpoledne od Davidovi ségry Aničky a já si řekla, že veškerou práci narvu do těchto bloků. A taky jsem si seškrtala co nejvíc činností, které šly delegovat nebo zkrátka zrušit. V této fázi mi konečně (!!!) začlo docházet, že se něco musí hodně změnit, jinak to nebude dobré. Moje nové heslo znělo: mít toho míň, než víc a cítila jsem, že tato cesta by mohla být konečně správná.
To by ale firma nemohla být v transformační fázi, ve které se od mého porodu nacházela (říká se, že když žena porodí, vše kolem ní se začne proměňovat v nové a já bych tomu i docela dost věřila). Samozřejmě, že jsem na to nebyla sama, bylo kolem mě plno skvělých lidí, kteří dělali maximum, které v dané chvíli mohli, přesto jsem věděla, že aby firma rostla a nestagnovala tak potřebuje jasnější směr, jiné vedení, než doposud a další pohledy na věci. Ve skrytu duše jsem věděla, že kdybychom něco takového měli zvládnout sami, tak by to vyžadovalo více než 100% nasazení a taky jsem si byla jistá, že něco takového, na úkor Amálky, už nechci rozhodně obětovat.
Fázi IV si zatím uvědomuju v mlze, protože je to velmi nedávno.
Najednou jsem věděla, že jedinou možností, jak dát projektu, to co potřebuje, aby mohl růst, je předat ho do nových rukou, dalších tažných koní. Vedla jsem jednání s dvěmi firmami, u kterých mi to dávalo smysl. Na konci června 2018 jsme s Davidem už dojížděli na autopilota ( ti chlapi začátek otcovství chudáci taky nemaj jednoduchý, ale o tom třeba až příště ), energie zase docházela, spojená s vysilující nejistotou, jak a jestli vše klapne a hlavně tlačící před sebou nemalé firemní náklady. Hráli jsme hru s časem, měli připravených více variant řešení situace a každou chvíli se ta pomyslná ryska pootočila k jiné. Bylo to prostě crazy.
Chápete, že ten můj drobek u tohoto všeho byl a koukal na to?
------------------------------------------------------------------
A pak nastal ten moment, kdy to přišlo. DEAL. Jedna varianta vyhrála a dávala větší smysl, než ty ostatní. Firma změnila majitele.
Hned potom nás David odvezl na Bali. Řídili jsme se podle hesla: Nejdřív zachraň sebe a pak až zachraňuj ty a to ostatní. Řídit se podle tohoto hesla doporučuju nejen všem sebemrskačům, jako jsem já.
Momentálně prožíváme všichni tři ty nejklidnější a nejzenovější chvíle za poslední dobu. Všechno si sedá a firmě se věnuju v roli, která mi konečně vyhovuje a může ji vykonávat i holka, která se nachází v prvním roce mateřství. A prožívám fázi neuvěřitelné úlevy, je to krásný pocit, když víte, že po 5 letech financování nákladného projektu už neleží na vašich bedrech a je v dobrých rukou ve kterých může růst a pokračovat dál.
Děkuji všem svatým a všem, kteří byli a jsou na této cestě.
Pokud vás moje story neodradila a stále se chcete mateřské podnikat nebo se seberealizovat, připravila jsem malý soubor doporučení 🙂 :