Už za pár dní opouštíme po důkladné analýze (a rozhodovací paralýze) náš pražský byt a přijdu tak o svou “kotvu”, kterou jsem tu měla. I když jsme tu trávili poslední dobou čímdál míň a míň času, ten pocit, že se máš kam vracet - tam, kde to bezpečně znáš a po návratu z cest se můžeš okamžitě začlenit do místního lajfu, se zdál být k nezaplacení.
Jenže…
Musela jsem si přiznat, že se pár věcí změnilo. Stala jsem se mámou, naplnila si nějaké pracovní ambice a nejen díky cestám do Asie zjistila, že čím méně věcí a požitků kolem sebe mám, tak jsem šťastnější. Vnitřně štastnější a svobodnější.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
More...
A co si budeme povídat, Praha ( a systém i konzum života dalších velkých měst) tomu moc nenahrávají.
To, že je tu vše. Od nonstop večerky po restaurace a bary - kdykoliv, stále k dispozici.
Ty jsi k dispozici.
Dovezou Ti všechno.
Reklama na každém kroku svádí k impulzivním nákupům.
Cool akce, kam chodí celý město a ty cítíš neklid, že tam musíš být.
Procházka s kočárkem do přírody znamená okruh kolem činžáků na Žižkově, zakončená kafem v jedné z přeplněných kaváren na Jiřáku.
Zaboření do hluboké práce skončí ve většině případů na mělčině.
Schůzek s lidmi se domlouvá víc, než míň.
Času stráveného s rodinu je míň, než víc.
To, že se život ve městě zjednodušuje, nás paradoxně vnitřně ničí. Teda, já to alespoň tak u sebe cítím.
A i když jsem si to ještě před časem nemyslela, teď jsem si jistá, že prostředí JE důležité.
Je tu pro mě až moc lákadel a příležitostí, která mě momentálně oddalují od sebe samé.
A ano, nemám tak silnou vůli, abych si kolem sebe vytvořila ten svůj svět, to vakuum, kde je klid a nespustí se na autopilota nejrůznější programy, které jsem si samozřejmě sama nakódovala. Ten program je něco jako: Hrň, tlač, konzumuj.
Přitom vím, že už dokážu přepínat na: Plyň, tvoř, miluj. A tento program mi dělá tak dobře! (i mýmu okolí).
Intuice mi říká, že v tomto programu se teď ukrývá moje bohatství.
Praho, byla jsi nejlepší učitelka, jakou jsem v období života kolem 20-30, jako brněnská náplava mohla mít.
Ukázala jsi mi svůj rub a líc, krásu i černotu, jak vypadáš ve dne i v hluboké noci.
Tvoje dennodenní životní lekce a facky lidem, kteří se tomu otevřou a díky nim pak akcelerují svůj růst. Připravíš nás o naivitu ale potom neskutečně zocelíš.
Já jen teď potřebuju víc prostoru, čerstvého vzduchu a víc ticha na dennodenní žití.
Ráda se do Tebe budu vracet jako host.