(6minut čtení)
Vnitřní nervozita, hlava plná myšlenek (ne moc hezkých), prázdnota z toho, že nevím jakou cestou se vydat dál. Tohle jsem já, na Bali, v lednu 2019. Před rokem a něco.
Přesně půl roku po prodeji firmy, na které jsem měla postavenou vlastní identitu, kterou jsem se zatím marně snažila znovuobjevit. Jediné, co jsem v této chvíli už jistě věděla bylo to, že se nechci vracet zpět, protože jsem cítila, že moje mise byla v určité oblasti naplněna.
More...
Zařekla jsem se, že do té doby, než opravdu budu cítit, že je to ten můj další směr, tak se budu držet zpátky. Hodně jsem tu to s vámi sdílela přes články, jak jsem si nenápadně rozjížděla několik projektů zároveň, abych je pak postupně zase pozastavila, protože mi docházelo (konečně), že žiju jeden život a né tři.
Hodně z nás si představuje, že se stane moment, kdy člověk prostě zahoří k něčemu a je to. I já si to tak představovala. Jenže tak to v životě nechodí.
I když se zamilováváte do člověka, není to blesk z čistého nebe (v 95% případech:)). Chodíte kolem sebe, možná si sebe ani dlouhou dobu nevšímáte, potom na sebe narazíte, pak jdete na první rande, dáte si první pusu, možná trochu odvážnější, než by sis kdy k někomu jiného dovolili. Dáte si pak radši malý odstup, kdy si možná poprvé přiznáte, že vám ten člověk chybí. Znovu se tedy potkáte a pak už začíná ta pravá paráda - zvaná zamilovanost.
A stejné je to s rozvíjením vašich vášní a projektů. Zkusit to, postupovat malými krůčky, naslouchat a hlavně důvěřovat procesu. A pak se rozhodnout. (a zpětně už hlavně nepochybovat.)
Se mnou a Ikigai, to bylo zrovna tak.
Začalo to tak, když mi o něm řekl David, ať si udělám sebepoznání podle vzorce ikigai. Pak jsem v knihkupectví narazila na knihu. V průběhu měsíce jsem si koupila další tři na stejné téma. Projela snad všechny dostupné informace a videa na internetu.
Ve chvíli, kdy mi došlo, že Ikigai není ten vzorec (jak se mnozí domnívají - ten vznikl poměrně nedávno právě na základě filozofie, a skvěle ji ztvárnil bloger Marc Winn), mě to téma začalo fascinovat ještě víc.
Pak jsem měla ještě pár důležitých rozhovorů s lidmi, kterých si vážím a na cestě mě podpořili. Rozhodla jsem to tedy otestovat v praxi a ušila si na sebe bič. Proběhl první workshop na Bali, ruku v ruce s prvními koučovacími rozhovory.
Vzpomínám si, jak jsem po něm asi 2 hodiny v kuse koukala s přiblblým úsměvem do prázdna. Teda spíš do plna. Odstřelilo mě to na Mars. Ok, takže to se mnou něco dělá, potvrdila jsem si.
A ted je to ta chvíle, kdy vám chci říct - pokud cítíte chvíli, kdy se vás něco dotkne, jděte po tom. Čapněte tu příležitost za pačesy, jinak uteče. Pokud energii nepřetavíte v práci, tak umře. Pokud ji přetavíte, to rodí další energii.
V této chvíli je důležité udělat si další závazky. U mě to byly termíny dalších workshopů, první klienti, lektorování v kurzu. Pouze na základě těchto akcí, jsem měla šanci reálně se ujistit o rysce směru mé cesty.
Rozlišovala jsem pak jaké věci mi dávají energii, jaké mě vyčerpávají, co je těžké ale zároveň mě učí a jaký typ spolu-prací mi dávají smysl.
Teď, po roce, kdy jsem otevřela první knihu ikigai, sedím v kavárně Okinawě, místa odkud ikigai pochází a píšu tento článek.
Když se nad tím tak zamyslím, přijde mi to trochu crazy ale hlavně úžasné, kam mě tato cesta zatím zavedla. A co je na tom pro mě nejpřekvapivější je, že jsem nemusela nic silou tlačit, jako dřív ale všechno tak nějak přicházelo samo. A já “jen” reagovala.
Závěrem chci říct, že to testování správného směru zkrátka trvá. Je to ale ten krok jedna, který nelze přeskočit. A testuje se praxi, ideálně tam, kde to trochu bolí. 4 dílný minikoučink Získej 4 dílný minikoučink zdarma do svého e-mailu. Stačí zadat tvé křestní jméno a e-mail, kam ti minikoučink pošlu.
Ale stojí to pak za to!
.......................................................................................................................................................................
Příště bude report z Okinawy, přátelé.
A tady si můžete otestovat, jak jste na tom se svým Ikigai >>TEST IKIGAI