O mateřství se zatím moc neodvažuju psát, ale možná o jednom tématu přeci jen ano. Jde o popsání toho, jak se snažím udržovat balanc mezi seberealizací a mateřstvím a jaké věci mi zatím fungují.
PoVolání máma je fajn, ale mě osobně to ke štěstí nestačí. A vím, že nás je tak nějak víc.
More...
Ještě bych tu chtěla na začátek popsat naši situaci, ať víte s jakými kartami hraju - u nás fungují dobře babičky, taky David (když nepracuje) a na půl den v týdnu k nám domů chodí chůva.
Do klína nám to ale samo nespadlo - to, že tu máme možnost babiček znamenalo přestěhování se do jižních Čech, David musel dlouho pracovat na tom, aby mohl pracovat odkudkoliv na světě (a hlavně z domu) a měsíc jsem hledala v Budějovicích chůvu, což byl těžkej úkol, protože se zdálo, že tu není žádná volná a tak jsem musela zariskovat (jít i navzdory strachu) a sáhnout do řad nezkušených studentek a díkybohu jsme narazili na skvělou, zodpovědnou slečnu.
Organizace hlídání a přesunů taky zabere čas a notnou dávku energie, že si někdy říkám, jestli si to nedělám zbytečně složitý. Tady je proto důležitý si umět připomenout a uvědomit:
- Proč to vlastně dělám. Proč potřebuji vlastní prostor.
- Co budu ve volném prostoru dělat.
1. Proč mít prostor
Zkráceně - protože chci být v harmonii sama se sebou a cítit balanc a hlavně sebe.
Když jsem v nerovnováze, stává se ze mě saň, časovaná bomba, jsem celá zaťatá, mám celkem nepřiměřený reakce, když jsou věci jinak, než jsem si naplánovala a utíkám často z reality na sítě. Zkrátka na odstřel.
Moc se mi líbí hláška maminky Aleny H., co v Budějovicích provozuje mateřské centrum Madlenka, že každá máma by si měla dát dopoledne šťopku prosseca, aby se trochu uvolnila a já s tím naprosto rezonuji.
Co jsem vyposlechla od moudrých mužů, tak touží po tom, aby ženy po jejich boku byly hlavně milé a usměvavé. Nikoliv produktivní a úspěšné, což jsem si dlouhá léta bláhově myslela. Tedy můžou být, ale bez úsměvu to nedává smysl. (jestli to čtou nějací muži, tak mi to prosím kdyžtak potvrďte nebo vyvraťte.)
2. Co v prostoru dělat
U mě funguje rovnoměrně přeskakovat mezi těmito oblastmi:
- seberealizace (práce)
- tělesná aktivita
- NIC
Dřív jsem volný čas využívala výhradně k práci a ty návraty do mateřské role pak nebyly úplně v klidu. K balancu ještě chyběly další věci:
Seberealizace
Spadá do toho třeba učení se nových věcí, které mě posouvají a práce samotná - tady se mi moc líbí přístup, který propaguje maminka Dominika Špačková - že na hlubokou práci, aby se do toho člověk mohl trochu ponořit a věci posunout dál, je potřeba mít 5h v kuse. Máme tendenci normálně spíš ukradnout si 2h sem a 2h tam ale je to neefektivní i když někdy samozřejmě nevyhnutelné ale snažím se dělat maximum proto, abych tento blok minimálně 1x týdně měla. A nejsou v něm žádné hovory, schůzky, exekutiva ale strategické věci jako plánování a tvoření. A funguje to dobře, mám pak pocit, že se věci posouvají.
Tělesná aktivita
Myslím tím aktivitu, kdy se nám rozproudí v těle krev skrz svaly. U mě je to třeba nějaká skupinová lekce. Jsem extrovert a energii čerpám skrz lidi, a vypozorovala jsem, že s nimi ani nepotřebuji mluvit, stačí mi, když jsou kolem mě. Introvertky asi radši možná dají přednost domácímu cvičení nebo třeba běhu.
Dávám to 1x-2x týdně a když týden “zapomenu”, tak to na sobě okamžitě pocítím.
A věřte, že se mi kolikrát sakramentsky nechce a radši bych v té chvíli zůstala v teple domova.
Jenže právě v této chvíli je potřeba umět si pojmenovat, že je to jen pohodlnost, a když ji překonám čeká mě po výkonu salva mojí energie. A to mě vždycky (ok, většinou) přesvědčí.
NIC
V aktivitě NIC se nemyslí hlavou. Vypneme tlačítko růst, plánování, přemýšlení o starostech a úkolech. Je to vana, je to koukání na seriál, je to bloumání po obchodech, masáž nebo kafe s koukáním do prázdna.
Vlastně je to jenom celé o tom, udělat si svůj vlastní plán, který nám dělá smysl.
Protože když nemáme plán, uchylujeme se právě k tomu, že sedáme k sítím nebo se náš mozek automaticky vrací k problémům.
Ale když mu dáme správný směr a jinou potravu, bude nám o moc líp.
A na závěr musím opět připomenout staré známé - rady, které dáváme ostatním, tak dáváme hlavně sobě 🙂 - i pro mě je to tedy neustálá denodenní výzva, která mě ale hodně baví a vidím v ní velký smysl. A maminky, čas bez dítěte si zkusme maximálně užít, bez pocitů viny a s důvěrou, že je o něj dobře postaráno.
A co funguje vám? Budu moc ráda, když se podělíte se o svoje zkušenosti v komentářích.