Vždy, když se blížil konec roku, moje tempo se ještě zdvojnásobilo.
Byla to taková cílová rovinka, kdy se honily poslední obraty, pokoušely se trhat rekordy v návštěvnosti, pouštělo se do posledních experimentů - zkrátka, aby to v bilanci za ten uplynulý rok vypadalo dobře! 
Čím víc toho jestě stihneš, tím líp. A člověk si pak 23-ho mohl sebemrskačsky odštknout zobáček, že to všechno dal, může být na hodinu spokojen a povolí si na moment "oddat" se vánočním radovánkám, než do toho spadne v lednu na novo.
Když jsem ještě bývala bezdětná (haha :D), tak si přesně pamatuju, jak jsem obvykle jezdívala po takovémto finishi směr Praha-Brno za rodinou a tupě koukala z okna auta/vlaku/autobusu a říkala si - co se to vlastně všechno dělo? ... Něco v těle se uvolnilo a po tváři tekly slzy. Slzy úlevy. 

Posledních 5 let jsem vždy v rozmezí od cca 10-20.ho dne v měsíci měla stažený žaludek. Bude ten měsíc na výplaty nebo nebude na výplaty?  Hodně to záleželo taky na platební morálce klientů, což asi každý podnikatel zná. První, co uděláte po probuzení je, že se podíváte na účet, zda něco přišlo. Každý jeden den, během posledních 5 let. 

Žít střídavě v česku a Asii - životní styl, který má plno neduhů ale i potěšení.
Můj životní sen to nikdy nebyl ale když máte za partnera člověka, kterého tato půda přitahuje jako magnet, stáhne vás to taky. 

Říká se, že se to pozná podle prvního pocitu, když jste v Asii. Já tento pocit zažila před 2 a půl lety, když jsem jela na měsíc sama do ChiangMai, nabrat nadhled k podnikání. Zpětně na to pořád vzpomínám jako na nejlepší měsíc svého života (a to nejen proto, že jsem tam více poznala Davida :). A pamatuju si každou sekundu tohoto měsíce. To znamená jediné - byla jsem brutálně v přítomném okamžiku. 

Začalo to asi tak, že jsem ještě den před porodem byla na obchodní schůzce. Bavilo mě dělat si s klienty srandu, že mě povezou po meetingu rovnou do porodnice. A 14 dní po porodu jsem byla zase v terénu. Tohle je třeba záznam živého vysílání na BA v ten datum - sama teď absolutně nechápu, jak jsem mohla mít na takové věci vůbec myšlenky v tu dobu. Ale odpověď je jednoduchá. "Dojížděla" ještě stará Jitka. Ta, která to chtěla dokázat, že to JDE! Sobě, zaměstnancům a lidem, kteří ve mě vkládali "důvěru", když říkali, že když to zvládnu, tak do toho půjdou taky. Ta, která měla heslo: čím větší challenge, tím lepší.