(5 minut čtení)
Jedním z mých silných paliv pro posledních XY let byla touha po uznání, touha něco dokázat (někomu ale i sobě). Ani to tak nebylo o touze po nějakých hmotných statcích, jako vlastně o tom dosáhnout vysněného obrazu svého úspěchu.
Ten obraz byla nezávislá žena, která se svou pílí, novými nápady, umem a profitabilním podnikáním, zařadila do síně mezi jména, která tehdy obdivovala. Ideálně do 30ti! (tento deadline jsem myslela smrtelně vážně).
More...
Myslím, že je úplně normální chtít něco dokázat a má to tak většina lidí v té první pracovní křivce (později se k tomuto výrazu ještě dostanu). Ambice nás prostě ženou dál. Chceme nějaký důkaz o sebehodnotě.
Co se ale stane potom, když se nějakým způsobem svého obrazu už dotknete?
Když už nějaké to jméno v oboru, výčet úspěchů v konkrétních podobách, máte co jíst, kde bydlet a vědomí, že si dokážete vydělávat peníze různými způsoby?
Super, svou první misi jste dali. První křivku pracovního úspěchu.
Tento jev má své konkrétní pojmenování. Popsal ho ve své knize Druhá křivka od Charles H.
Stručně o druhé křivce - jde o to, že ideální doba k nastartování nové fáze/výzvy/kroku je nějakou chvíli před vrcholem té stávající. Ač chceme nebo ne, vždy je nějaký strop a pak už to jde, nenápadně, dolů. A logicky - když si toho momentu všimneme před vrcholem a před nejlepším, kdy máme ještě plno energie, elánu a jedeme na vlně - půjde nám to snáz. Když se však zaměříme na “vydojení” maxima a druhou křivku (která stejně nastane tak, či tak), nastavujeme po vrcholu, už to tak lehce nejde. Tato křivka jde použít do různých oblastí našeho života, já bych ji ted ráda použila na příkladu přirozené změny našich hodnot.
Najednou to člověku to, co dávalo smysl předtím, dávat smysl přestane. Přichází vnitřní neklid. Intuice nám posílá zprávu.
Tady se to láme na dvě skupiny, podle toho, jak zareagují:
- Jedna se bojí otevřít novému a zalekne se. Začne ještě více pracovat, aby volání umlčela. Hledá si argumenty pro své staré já (a nachází!). Uměle si nastaví ještě vyšší cíle. Najde si milenku/milence - nebo nějaký jiný externí přísun energie. Pije nebo bere prášky. Je nemocný. Začne se cítit jako oběť a háže vinu na ostatní nebo okolnosti života.
- Druhá skupina začne zkoumat, co se děje. Hledat. Pídit se po dalším smyslu své existence.
V tomto překlenu nás čeká přijmutí nové skutečnosti, nových hodnot a objevení vlastního smyslu pro momentální období. Přijmutí také starého já, které nám v tom překlenovacím období možná něčím vadí, protože se momentálně neztotožňujete se svými starými hodnotami. Měli byste si za ně však poděkovat, protože bez nich by jste se neposunuli dál.
Nastává život ve znamení imaginární druhé křivky. Po nějaké době bezvětří, mindsetu - že už mi v životě stačí, co mám a nepotřebuji víc, zkoušení a lelkování to znovu přijde. Probouzí se znovu ambice. Ale jiné, než předtím. Ambice postavené na smysluplnosti vlastních hodnot.
Po realizaci ega, toužíme realizovat SEBE. V maximálním možném vlastním potenciálu. A to je to nejlepší, co se nám může v tomto dalším životním období stát. To, kdy změna hodnot (a kolikrát) přijde, je individuální.
Většinou to bývá po dosáhnutí vytyčených cílů, v mateřství, těžkých životních situací, středním věku, nebo prostě jen tak. Hlavně to musí přijít zevnitř a dle mého k tomu nikdo nikoho nemůže přinutit.
Můžeme 100x říkat, že kde štěstí je a kde není - ale když se toho člověk sám nedotkne, tak tomu prostě neuvěří. Je proto super respektovat i jiné fáze ostatních lidí. Někdo zrovna třeba běží svůj závod o sebehodnotu, tak mu fanděte spíš, než promlouvejte do duše.
A hlavně, žádné hodnoty nejsou špatné a dobré. Jsou vždycky správné, když jsou opravdu v té chvíli vaše.
Tak ať je nepřehlédnete, až zaklepou. 🙂
J.