Už v jednom z minulých  článků jsem psala o tom, jak jsem si dovolila mít mezeru. Mezeru na to, abych si byla jistá, že moje další aktivity mi budou v pozemském životě dávat smysl.  
Klíčová pro mě je tato dohoda, kterou jsem uzavřela sama se sebou: svým konáním způsobuji ostatním i sobě opravdovou radost. 
Vzpomínala jsem na tu radost, když jsem před lety vozila zákazníkům Snídaně do postele vs. doručování HR-marketingových kampaní klientovi. Co si budeme povídat, v B2B segmentu je toho nadšení celkově méně v poměru energie vložené. 

Za oponou nálepky  “úspěšný byznysmen”, se skrývá rybníček plný cukrovkářů, neurotiků s tiky, závisláků na různých věcech a X dalších zdravotních problémech.
Jasně, vrcholový management si žádá vrcholové nasazení.
S újmami na zdraví se tudíž tak nějak počítá.
Zásadní však je, nepřešvihnout určitou omezenou dobu, kdy může člověk fungovat na hraně.
Někdo může být tažným koněm 2, 3 roky, někdo i třeba 4, 5. Záleží na velikosti vnitřní motivace a odolnosti jedince.

Myslím, že toto občas přepadne každého.
Ta chvíle, kdy se cítíte tak zvláštně sami, i když třeba máte doma partnera a děti.
A jak si to tak uvědomujete, tím víc se uzavíráte do sebe. V té chvíli byste dali všechno za to, aby tu byl člověk, který by tam byl s vámi a dostali byste dávku pravé, upřímné connection.

Ač v Čechách mám spíš problém najít čas sama na sebe, na Bali mi lidská společnost (taková ta tlupa) často chybí. Totiž, když nechodíte pravidelně do práce, kde jsou lidi, nenavštěvujete nějaké spolky a pravidelná setkání, tak se uzavíráte do takové svojí (ne)bezpečné bubliny, ve které bývá víc smutno. A v cizině (a vlastně nejen v ní), vám nic samo do klína nespadne a svou smečku si musíte proaktivně tvořit a to i ve chvílích, kdy se vám vůbec nechce. 

Když prodáte vlastní firmu, je to něco, jako když vaše dítě opustí v dospělosti nadobro práh domu. Nebo jako rozchod s láskou, se kterou chcete naivně zůstat dál přáteli.
Najednou se dostaví zvláštní pocity prázdnoty. 

Je tu nová situace a člověk je postaven pred skutečnost, že bude muset hrát s jinými kartami, které zatím nezná. A ač člověk mohl předtím házet sebejisté rady ostatním, jak využít naplno svůj potenciál, tak když dojde na něj, najednou neví. 

Už za pár dní opouštíme po důkladné analýze (a rozhodovací paralýze) náš pražský byt a přijdu tak o svou “kotvu”, kterou jsem tu měla. I když jsme tu trávili poslední dobou čímdál míň a míň času, ten pocit, že se máš kam vracet - tam, kde to bezpečně znáš a po návratu z cest se můžeš okamžitě začlenit do místního lajfu, se zdál být k nezaplacení. 
Jenže…  
Musela jsem si přiznat, že se pár věcí změnilo.  Stala jsem se mámou, naplnila si nějaké pracovní ambice a nejen díky cestám do Asie zjistila, že čím méně věcí a požitků kolem sebe mám, tak jsem šťastnější. Vnitřně štastnější a svobodnější.  
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zhruba před půl rokem jsem se vědomě rozhodla, že chci vystoupit z bubliny ve které jsem žila. Nejen sociální ale hlavně názorové. Hodně věcí se změnilo - cesta mateřství a prodeje firmy, kde jsem nechala kus sebe si žádalo posunout se dál. 
Je normální dělat si kolem sebe určitou hradbu názorů a přesvědčení - potřebujeme se něčeho držet. Zásadní však je, aby jsme se v nich cítili dobře a zbytečně nás nelimitovaly, vycházely z nás a nebyly přejaté. Zkrátka, aby pracovali PRO nás a ne proti. 

Vždy, když se blížil konec roku, moje tempo se ještě zdvojnásobilo.
Byla to taková cílová rovinka, kdy se honily poslední obraty, pokoušely se trhat rekordy v návštěvnosti, pouštělo se do posledních experimentů - zkrátka, aby to v bilanci za ten uplynulý rok vypadalo dobře! 
Čím víc toho jestě stihneš, tím líp. A člověk si pak 23-ho mohl sebemrskačsky odštknout zobáček, že to všechno dal, může být na hodinu spokojen a povolí si na moment "oddat" se vánočním radovánkám, než do toho spadne v lednu na novo.
Když jsem ještě bývala bezdětná (haha :D), tak si přesně pamatuju, jak jsem obvykle jezdívala po takovémto finishi směr Praha-Brno za rodinou a tupě koukala z okna auta/vlaku/autobusu a říkala si - co se to vlastně všechno dělo? ... Něco v těle se uvolnilo a po tváři tekly slzy. Slzy úlevy. 

Posledních 5 let jsem vždy v rozmezí od cca 10-20.ho dne v měsíci měla stažený žaludek. Bude ten měsíc na výplaty nebo nebude na výplaty?  Hodně to záleželo taky na platební morálce klientů, což asi každý podnikatel zná. První, co uděláte po probuzení je, že se podíváte na účet, zda něco přišlo. Každý jeden den, během posledních 5 let. 

Žít střídavě v česku a Asii - životní styl, který má plno neduhů ale i potěšení.
Můj životní sen to nikdy nebyl ale když máte za partnera člověka, kterého tato půda přitahuje jako magnet, stáhne vás to taky. 

Říká se, že se to pozná podle prvního pocitu, když jste v Asii. Já tento pocit zažila před 2 a půl lety, když jsem jela na měsíc sama do ChiangMai, nabrat nadhled k podnikání. Zpětně na to pořád vzpomínám jako na nejlepší měsíc svého života (a to nejen proto, že jsem tam více poznala Davida :). A pamatuju si každou sekundu tohoto měsíce. To znamená jediné - byla jsem brutálně v přítomném okamžiku. 

Začalo to asi tak, že jsem ještě den před porodem byla na obchodní schůzce. Bavilo mě dělat si s klienty srandu, že mě povezou po meetingu rovnou do porodnice. A 14 dní po porodu jsem byla zase v terénu. Tohle je třeba záznam živého vysílání na BA v ten datum - sama teď absolutně nechápu, jak jsem mohla mít na takové věci vůbec myšlenky v tu dobu. Ale odpověď je jednoduchá. "Dojížděla" ještě stará Jitka. Ta, která to chtěla dokázat, že to JDE! Sobě, zaměstnancům a lidem, kteří ve mě vkládali "důvěru", když říkali, že když to zvládnu, tak do toho půjdou taky. Ta, která měla heslo: čím větší challenge, tím lepší.