Něco se stalo a já konečně můžu (ne)dělat NIC.

Po měsíci v ČR už se konečně dávají věci do klidu.
Po počátečním smutku (tyhle pocity zažívá nejeden člověk, kterého se dotklo Bali)  a tomu, že byl člověk opravdu mimo, už se konečně začínám cítit zase ve své kůži. 

More...

Možná k tomu trochu přispívá i to, že:
- můžu ležet na dece v trávě.
- za nákup plného košíku jídla nezaplatím nikdy víc, než litr.
- už jsem přestala hledat při běhání v lese oceán a vzala jsem na milost tu českou zelenou.
- jsem tady ani jednou zatím necítíla ten zvláštní pocit osamělosti. Ten, který občas nečekaně vyplave na povrch, když žijete v zahraničí.
- jsem získala potvrzení toho, že balijská chůva (i když úžasná) a pravá babička jsou opravdu jinej živočišnej druh.
- a že Jižní Čechy nejsou tak špatný, i když tu ještě nemám úplně najité své ostrůvky radosti. 

Chci s vámi ale posdílet jednu důležitou a pro mě velkou věc, která se mi teď děje.
Pro mě jako abstinujícího sebemrskače je to zázrak, nevím, jak to bude trvat dlouho ale momentálně se cítím blaženě. 

Po 10 měsících, kdy jsem se rozhodla, že si dám rok pauzu od všeho, to konečně přišlo. To, že opravdu nedělám skoro nic! To, že to JDE. 

Asi si říkáte, co je na tom tak těžkého nedělat nic, jenže ono šlo hlavně o to, že tam se mnou neustále byl.
Ten HLAS, který mi našeptával, ať pořád makám a plním úkoly, které si sama stanovím.
Ať využiju toho, že o mě možná ještě někdo ví, protože po mě za chvilku nemusí štěknout ani pes. Ať pracuju na věcech a díky tomu udržuju svůj mozek v aktivitě. Ať jsem k dispozici. Pořád ve mě byl ten vnitřní neklid, který mě uváděl do stresu.
Nejela jsem už v takovém vražedném tempu ale jela jsem. Našla jsem si heslo dělej míň a uskutečňuj víc, nalepila si ho na nástěnku a držela se ho. 

Květen vygradoval nemocí, díky které jsem ležela tolik dní v kuse, jak už třeba 10 let ne. Nebyla jsem schopná ničeho, ani se postarat o Amálku. Uvědomila jsem si, jaké je štestí, že si můžu dovolit takto ležet a že na mé aktivitě vlastně nejsou závislé nějaké projekty či lidé.

A ten HLAS zcela utichl. Beru to jako takový zázrak, díky kterému teď pociťuju opravdový hluboký klid. Utvrdilo mě to v tom, že dovolit si nedělat nic je taky proces, který trvá a chce to trpělivost, si na něj počkat. Ale každý se dočká, slibuju! 
Pro sebemrskače je to víc, než uznání, peníze a další úspěchy nebo pochvaly.
A já všechno rozdělaný hážu ted stranou a hodlám si ten stav beztíže pořádně užít.
Než se ten hajzlík zase probudí a bude mi do toho zase kecat.  
Jsem si jistá, že NIC neuteče. 

Děkuju!


Znáš své ikigai? Vyzkoušej si krátký test >>