Jak vnímají Ikigai Japonci? Můj první výlet na Okinawu

Už delší dobu jsem cítila, že je potřeba tento krok udělat. Když už o mluvím o historii Ikigai, chci to zažít na vlastní kůži, přímo z místa, odkud prameny říkají, že to celé pochází. A jak později v průběhu článku a hlavně na jeho konci popíšu, tato vlastní zkušenost je opravdu nepřenositelná.
/8 minut čtení/

Od té doby, co jsem s Davidem, tak při cestování bere takovou tu mužskou zodpodpovědnost levé hemisféry on a mým hlavním úkolem především je starost o dítě. Proto vůbec ta představa dopravit se sama z Thajska na Okinawu (asi 7 hodin letu, 2 přestupy) mi dala dost zabrat. Doma se mi ale dostalo podpory a tedy propustky na 5 dní. 

More...

Účel mojí cesty byl následující:

  • Potkat 100 leté lidi a pobavit se (nejen) s nimi o Ikigai

  • Najít vhodná místa pro můj podzimní kurz pro kouče Ikigai

  • Dovézt materiály (fotky, texty, videa) 

S tím, že si dám prostor na flow na místě a nebudu se do ničeho nutit silou, když to nepůjde. 

Rozdělím tento článek do 3 bodů. 

1. Okinawa

Je těžké si udělat za 5 dní obrázek, navíc, když jste poprvé v zemi jako je Japonsko.
První chvíle jsem byla opravdu jako Alenka v říši divů. Tak zvláštní, tak jiné, tak asijko-neasijské. Místy mi připomínalo Bali (je rozlohou skoro stejné) ale s totálně jiným vibem. Ještě tak 3x zpomalenějším. Okinawa je taková japonská Hawai. Bílých tváří tady moc nepotkáte. Jinak Okinawa není proslavená jen díky tomu, že je zde nejvíc 100 letých lidí na světě ale i proto, že odsud pochází karate a je tu krásná příroda a různorodé atrakce pro všechny věkové kategorie. Ale upřímně jsem se za těch 5 dní nedostala Japoncům hloubš pod kůži. Tak, abych pochopila jejich mentalitu, která teda musí být hodna prozkoumání. Už začínám chápat ty japonskofilce, co hltají ty knížky atd., protože to musí být dost zajímavý. Takže pokud někdy budete chtít změnu třeba oproti dovolené na Bali, Thajsku nebo Srí lance, určitě jeďte na Okinawu, zpáteční letenky jsou z Prahy od 15.000 Kč. Tady se můžete navnadit v 3min. videu.

2.Vesnice Ogimi 

Tohle měl být můj vrchol. Vesnice stoletých. Plánovala jsem to na sobotu, když jsem si říkala, že to bude nejlepší.
Moje představa - budou mít určitě uprostřed vesnice nějaký kulturní program, budeme spolu tančit v kruhu a povídat si o tajných detailech jejich dlouhověkého života. 
Realita - po výstupu z autobusu nikde ani noha. Ok, jdu najít to jejich komunitní centrum. Ups, je zavřeno. 

Naštestí se šlo ale připíchnout na hodně slabou wifi a já tak mohla najít cestu do mé další zastávky - místní restaurace, kde podávají speciální menu dlouhověkosti (longetivity set). Kde jinde, než v hospodě, se dají zjistit ty nejlepší informace, že. I přes nutnost předchozí rezervace se mi povedlo probojovat dovnitř. Takhle vypadal ten set a je vidět, že majitelka má na svých 74 let, postavenej slušnej byznys. 

V restauraci už jsem pomalu zjišťovala informace, co bůh nechtěl, seděla jsem vedle australsko-japonského páru, což byla úžasná kombinace pro mou jazykovou bariéru. A navíc - pán z Austrálie slouží v domově důchodců a přijel se inspirovat, jak může pomoci k více radost v životě starých lidí - je to těžké, když už jim umřou jejich blízcí a nemohou fyzicky nic moc dělat.

Zjistili jsme, že pilíře jejich dlouhého života a toho, že většina z nich umírá přirozenou smrtí, jsou podle nich: klima žití, vyvážená strava, život v komunitě, ikigai - smysl v tom, co dělají. 

Klima žití - opravdu, malá vesnice Ogimi má ideální polohu. Má moře i horu, pole, je celá obklopená zelení a dokonce má i vodopád! Celý rok jarní-letní teploty. Veškerá infraktuktura je jednom malým místě, kde je všechno na dosah. 

Vyvážená strava - velkou většinu, co jedí, produkují přímo v Ogimi. Od pěstování, lovení ryb, lisování vlastního limetkového džusu, mají dokonce i vlastní cukr! V austrálii má 1 z 10 důchodců vlastní zahrádku. Tady 10 z 10ti. Mají přirozený pohyb a představě, že se člověk chodí hýbat do posiloven se jen smějí. Více o stravě, ze které se inspiruje celý svět, píše Dan Buettner

Život v komunitě, vztahy - každý je od narození přidělen do svého spolku celoživotních přátel tzv. MOIA skupiny. Vesnice je také rozdělena na 6 okrsků, které také spolu dělají nejrůznější akce. V čechách se tímto zabývá třeba Tomáš Hajzler, který pojem rozšířená rodina rozšiřuje. Hmmm, představila jsem si, že se toto pokusím zavést u nás v těsném sousedství v Budějkách ale nevím, jestli tomu budou sousedi se svou typickou uzavřeností nakloněni - zatím nám za stěrače auta dávají jen moc pěkné vzkazy, že jim stojíme před barákem :-).

Ikigai - smysl - tohle mi přijde, že mají tak nějak přirozeně a nejdou na to tolik vědecky. Nepotřebují uměle hledat smysl trápit se tím, že ještě nenašli svoje dokonalé poslání. Vlastně ani moc nechápou, proč by někdo měl dělat něco, co mu nedává smysl a nebaví ho to. A tohle mi na tom právě přijde dokonalé. Na ně tam nedoléhá žádný západní tlak, touha po konzumu a uznání.

ikigai strava japonsko
ikigai strava japonsko
století lidé japonsko
ogimi japonsko
můj výlet na okinawu
vodopád ogimi


3. Muzeum místního tradičního umění, Ogimi 

Zde jsme měli na vlastní kůži možnost zažít, co znamená tradiční umění. Přidala se k nám ještě jedná paní učitelka z Taiwanu, co je tu právě kvůli tomu umění. 3 lidi, co jsou tu kvůli nejakému průzkumu, boží! 🙂

3 ženy za strojem, které pracují na ručně šitých kimonech z banánových listů (které rostou jak jinak, než v Ogimi). Tyto kimona jsou velmi náročná na výrobu, která trvá nejméně jeden rok a podle toho jsou také velmi drahá, kupují je většinou bohatí Japonci jako svatební nebo jiný dar.  A na konci místnosti seděl hotový poklad - 100 letá stařenka motajíc klubko nití. Dělala to s takovou lekhostí a rychlostí, jako kdyby to už dělala několik desítek let. A taky že ano!

Byla to tatáž žena, která toto umění zachránila toto řemeslo na konci druhé světové války, když docházelo k úpadku. S kolegyní to prý zrovnu nakoply a dodnes je zde přítomna 7-8 hodin denně a předává vše dál mladé generaci (50-60 let). Pro mě je to jeden z nejsilnější příkladů Ikigai. Tohle dává na všechny strany obrovský smysl a já bych přála všem takové ikigai na sklonku života mít. Předávat zkušenosti dál, mladší generaci. Předávat hodnoty, postoj a tradici v lokalitě - to je stařenky ikigai. 

Moje další útržkovité zápisky z pobytu

  • pochopila jsem, proč jsou tak happy. Žijí jednoduše. V rodině a komunitě. Aktivně pracují. Jedí a užívají si výborné jídlo po malých douškách. Večer chodí na drink, kde si vyzují boty a sednou si na takové sezení na zemi - už jenom tohle budí takový pocit intimity a sounáležitosti, to byste nevěřili. 

  • 10 z 10 Okinawanů mají vlastní zahrádku.

  • Důchodci na Okinawě jsou králové, ctěné a vážené osoby, lidi, od kterých se ostatní učí. Tohle mi přijde jako velký rozdíl a je to smutné, že u nás se důchodci berou někdy spíš jako lidi na obtíž. Je naštěstí čímdál víc projektů, které se zabývají mezigenerační komunikací a myslím, že je to pro nás hodně důležité téma. Chci víc prozkoumat třeba projekt Táni Brzobohaté.​​​​​​​

  • Co jsem zjistila, tak v Japonsku už dávno není tolik sebevražd, jak se říká. Je na nějakém 16.místě. Třetí je třeba Polsko. 

  • Jsem ráda, že Ikigai opravdu není žádná atrakce ale je to životní styl, který se žije a je tu cítit z každého kroku, když se na něj člověk naladí. Je tu opravdu klid a mír. Asi ještě tak 3x věší, než na Bali. 

  • Okinawský ramen je topovka a jídlo celkově. 

  • Hostely jsou docela fajn (a hlavně levný). Doprava nechutně drahá. 

  • Anglicky se tu moc nemluví a hlavně všechny nápisy jsou v japonštině. Rádi však poradí, jsou na první dobrou milí, ale pak už si drží odstup. 

  • Okinawa je opravdu super místo na žití i co se podnebí týče. V příštím životě se tu možná chci narodit. 

  • Nejlepší a absolutně nenahraditelný je věci zažít. Pokud vás něco zajímá, zajeďte tam, mluvte s lidmi, kteří jsou toho součástí, jděte po pramenech dál a dál. Budete překvapeni, jak může být realita oproti fantazii jiná, než z knížek a médií. 

  • Došlo mi, že smysl života je také neustále objevování. Chuť zkoumat. Nasyťuje to dítě v nás a dělá nás to štastnými.

  • Mám dalších 50 otázek, na které potřebuji najít odpověď. Jedna z nich je třeba - jaký úkol my 30-40? Neuniká nám něco? 

  • Znovu mi došlo jak nebezpečné je být v jedné sociální bublině. A že z ní chci pořád co nejvíc vystupovat. 

  • Bez těch mých dvou bytostí doma by to celý vlastně nemělo vůbec smysl. Oni jsou můj základní stavební kámen. 

  • Australský kolega - průzkumník z Ogimi mi předal své životní motto, které se mnou hluboce rezonuje: God is most glorified in me when I'm most satisfied in him. (Bůh ve mě nejvíc oslavuje, když jsem spokojený v něm). Super deep!!!

A co na závěr? 

Není to tak, že by úplně každý Japonec věděl, co je ikigai, spíš už je to prý menšina, která jím aktivně žije. Nejsou tam žádná Ikigai centra ani lidé nemají své diagramy pověšené na zdi :-). Ta podoba pro nás, západní svět, je samozřejmě trochu nafouklá a překombinovaná, takový buzzword bych řekla. (Něco jako čínská restaurace v Praze - ta má s tradiční čínskou kuchyní také společné jen pramálo.). Ať už západní nebo japonská podoba - obě mají velký smysl a to je hlavní. 
Budu vás o jejich rozdílech zase brzo informovat. ​


Můj tip - Jak můžete postupovat, když chcete rozvíjet nějaké své téma, které vás zajímá?

         1. Sepište si seznam otázek, na které zatím nevíte odpověď a rádi byste je zjistili. (pokud žádné nemáte, zamyslete se nad tím proč je nemáte.)
         2. Naplánujte si nějakou zajímavou cestu na související fyzické místo.
         3. Potkejte se 3 lidmi, kteří se zabývají vaším tématem. A ideálně byste měli mít respekt z toho je oslovit 🙂


Udělejte si test Ikigai.
Koukejte se na týden "Žij své poslání" 16.-22.3. zdarma. Přihlášení TADY. 

 


Znáš své ikigai? Vyzkoušej si krátký test >>