Tento týden nebudu dělat NIC.

Jednak proto, že nic nemám, můžu a chci si to dovolit a jednak proto, že poslední 3 týdny byly neskutečně bohaté na akce, setkání, informace, zpětné vazby a události všeho druhu a já cítím, že je potřeba si vytvořit prostor. 

Tento článek je psán směrem k mým milovaným sebemrskačům ale věřím, že je tam i něco pro ostatní.
(5 min čtení)

Mít model firmy:
 - kdy platíte zaměstnance, zajišťujete růst nebo alespoň stabilní přísun zakázek (ve stylu, když nerosteš, tak umřeš),
 - kdy každý den vstáváte z postele, protože vás šimrá na zadku nějaká půjčka nebo blížící se meeting s investorem,
 - je z mýho momentálního pohledu pro  lidi, kteří mají velkou odvahu jít si pro pár velkých životních facek. Velká poklona všem.

Obzlášť, když váš produkt vypadá v grafu měsíčních obratů jako docela rozbouřený vlnobití a vaše neochvějná víra v potenciál, dostává pěkně na prdel. 

Po prázdninách na Bali, zdravím zase z ČR, z Budějovic. Teda pardon, z Budějc.
Jsem tu nová, zatím nikoho moc neznám ale to bych nebyla já, kdybych už pomalu ale jistě nezačala s infiltrací mezi místní komunitu :D.
O tom ale víc někdy příště. 

Teď s vámi chci sdílet jeden můj speciální seznam, který mi, mimo jiné, pomáhá ve chvílích:

• kdy nevím
• vzbudím se prdelí napřed
• cloumají mnou různé emoce víc, než je zdrávo

Moje roční mezera pomyslného "volna" pomalu končí.
A co se vlastně ten rok po prodeji firmy dělo, když se v bodech ohlédnu?

Poslouchat podcast nebo video, na druhé liště rolovat sítě, u toho otevírat další články a zároveň na stole mít pootevřenou knihu, ze které tu a tam zhltnout odstavec. 

Poznáváte se v tom někdo? 
Tuhle situaci jsem si vypůjčila přímo z mého života.
Občas, (dřív velmi často), se dostanu do této smyčky konzumace informací.
Jako automat “papám”, co mi přijde pod oko a i když v hlavě kdosi volá - přestaň!- tak v ten moment bažení to úplně nejde.
Je to vlastně docela nechutný. Něco jako, když žaludek narvete “junkfoodem”.

“Jednou za rok přezkoumám činnosti, které ve firmě děláme a snažím se minimálně jednu, dvě věci zavřít, i když se nezdají špatné ale oproti ostatním dávají menší smysl. Klidně i zavřu celou divizi.” řekl mi jednou podnikatelskou radu člověk, kterého si velice vážím. (díky Tome B.) 

Tohle je příklad přístupu, kterému se říká zjednodušování. Fokus, chcete - li. Přivírání nůžek. V dnešní době plné možností je to celkem neobvyklá věc. 

V pátek byl slunovrat a já bych asi normálně trávila ten večer tím, že bych si psala seznam věcí, které už nechci v životě a ideálně rituálně jej spálila v krbu ( večer na chalupě k tomu přímo vybízel!).
Když mi to přišlo na mysl tento rok, došla jsem k překvapivému zjištění. Že tam tentokrát nemám co napsat (a to ty seznamy byly roky předtím docela dlouhé!).

Po měsíci v ČR už se konečně dávají věci do klidu.
Po počátečním smutku (tyhle pocity zažívá nejeden člověk, kterého se dotklo Bali)  a tomu, že byl člověk opravdu mimo, už se konečně začínám cítit zase ve své kůži. 

Byli jsme pryč 4 měsíce a mě to přijde jako 2 roky.
První dny jsem si opravdu připadala jako marťan. Otázka jestli to bylo jetlagem, kocovině po cestě přes půl světa s dítětem nebo zimní bundou v květnu. Asi vším dohromady, protože jsem kolikrát měla problém se i pořádně vyjádřit. 

Už v jednom z minulých  článků jsem psala o tom, jak jsem si dovolila mít mezeru. Mezeru na to, abych si byla jistá, že moje další aktivity mi budou v pozemském životě dávat smysl.  
Klíčová pro mě je tato dohoda, kterou jsem uzavřela sama se sebou: svým konáním způsobuji ostatním i sobě opravdovou radost. 
Vzpomínala jsem na tu radost, když jsem před lety vozila zákazníkům Snídaně do postele vs. doručování HR-marketingových kampaní klientovi. Co si budeme povídat, v B2B segmentu je toho nadšení celkově méně v poměru energie vložené.