Po prázdninách na Bali, zdravím zase z ČR, z Budějovic. Teda pardon, z Budějc.
Jsem tu nová, zatím nikoho moc neznám ale to bych nebyla já, kdybych už pomalu ale jistě nezačala s infiltrací mezi místní komunitu :D.
O tom ale víc někdy příště. 

Teď s vámi chci sdílet jeden můj speciální seznam, který mi, mimo jiné, pomáhá ve chvílích:

• kdy nevím
• vzbudím se prdelí napřed
• cloumají mnou různé emoce víc, než je zdrávo

Moje roční mezera pomyslného "volna" pomalu končí.
A co se vlastně ten rok po prodeji firmy dělo, když se v bodech ohlédnu?

Poslouchat podcast nebo video, na druhé liště rolovat sítě, u toho otevírat další články a zároveň na stole mít pootevřenou knihu, ze které tu a tam zhltnout odstavec. 

Poznáváte se v tom někdo? 
Tuhle situaci jsem si vypůjčila přímo z mého života.
Občas, (dřív velmi často), se dostanu do této smyčky konzumace informací.
Jako automat “papám”, co mi přijde pod oko a i když v hlavě kdosi volá - přestaň!- tak v ten moment bažení to úplně nejde.
Je to vlastně docela nechutný. Něco jako, když žaludek narvete “junkfoodem”.

“Jednou za rok přezkoumám činnosti, které ve firmě děláme a snažím se minimálně jednu, dvě věci zavřít, i když se nezdají špatné ale oproti ostatním dávají menší smysl. Klidně i zavřu celou divizi.” řekl mi jednou podnikatelskou radu člověk, kterého si velice vážím. (díky Tome B.) 

Tohle je příklad přístupu, kterému se říká zjednodušování. Fokus, chcete - li. Přivírání nůžek. V dnešní době plné možností je to celkem neobvyklá věc. 

V pátek byl slunovrat a já bych asi normálně trávila ten večer tím, že bych si psala seznam věcí, které už nechci v životě a ideálně rituálně jej spálila v krbu ( večer na chalupě k tomu přímo vybízel!).
Když mi to přišlo na mysl tento rok, došla jsem k překvapivému zjištění. Že tam tentokrát nemám co napsat (a to ty seznamy byly roky předtím docela dlouhé!).

Po měsíci v ČR už se konečně dávají věci do klidu.
Po počátečním smutku (tyhle pocity zažívá nejeden člověk, kterého se dotklo Bali)  a tomu, že byl člověk opravdu mimo, už se konečně začínám cítit zase ve své kůži. 

Byli jsme pryč 4 měsíce a mě to přijde jako 2 roky.
První dny jsem si opravdu připadala jako marťan. Otázka jestli to bylo jetlagem, kocovině po cestě přes půl světa s dítětem nebo zimní bundou v květnu. Asi vším dohromady, protože jsem kolikrát měla problém se i pořádně vyjádřit. 

Už v jednom z minulých  článků jsem psala o tom, jak jsem si dovolila mít mezeru. Mezeru na to, abych si byla jistá, že moje další aktivity mi budou v pozemském životě dávat smysl.  
Klíčová pro mě je tato dohoda, kterou jsem uzavřela sama se sebou: svým konáním způsobuji ostatním i sobě opravdovou radost. 
Vzpomínala jsem na tu radost, když jsem před lety vozila zákazníkům Snídaně do postele vs. doručování HR-marketingových kampaní klientovi. Co si budeme povídat, v B2B segmentu je toho nadšení celkově méně v poměru energie vložené. 

Za oponou nálepky  “úspěšný byznysmen”, se skrývá rybníček plný cukrovkářů, neurotiků s tiky, závisláků na různých věcech a X dalších zdravotních problémech.
Jasně, vrcholový management si žádá vrcholové nasazení.
S újmami na zdraví se tudíž tak nějak počítá.
Zásadní však je, nepřešvihnout určitou omezenou dobu, kdy může člověk fungovat na hraně.
Někdo může být tažným koněm 2, 3 roky, někdo i třeba 4, 5. Záleží na velikosti vnitřní motivace a odolnosti jedince.

Myslím, že toto občas přepadne každého.
Ta chvíle, kdy se cítíte tak zvláštně sami, i když třeba máte doma partnera a děti.
A jak si to tak uvědomujete, tím víc se uzavíráte do sebe. V té chvíli byste dali všechno za to, aby tu byl člověk, který by tam byl s vámi a dostali byste dávku pravé, upřímné connection.

Ač v Čechách mám spíš problém najít čas sama na sebe, na Bali mi lidská společnost (taková ta tlupa) často chybí. Totiž, když nechodíte pravidelně do práce, kde jsou lidi, nenavštěvujete nějaké spolky a pravidelná setkání, tak se uzavíráte do takové svojí (ne)bezpečné bubliny, ve které bývá víc smutno. A v cizině (a vlastně nejen v ní), vám nic samo do klína nespadne a svou smečku si musíte proaktivně tvořit a to i ve chvílích, kdy se vám vůbec nechce.