Mám takové osobní měřítko.
Když časově nedávám sednout si a psát, něco je špatně.
Když nestíhám ukradnout si 3 hodiny času v kuse, kdy si sednu, hluboce se uklidním a vyndám to ze sebe ven. 

Není to ještě tak dávno, kdy pro mě bylo slovo byznys skoro sprostý slovo.
Po mé letité honbě za uznáním v prostředí, kde hrály prim čísla a rostoucí křivky, jsem se přehoupla na druhý břeh.

Musím se smát tomu, jak se v životě věci opakují. 

U mě zejména jedna věc. To, že se kolem mě vyrojí nejrůznější aktivity, do kterých jsem nějakým způsobem zapojená a všechno mi v jeden moment spadne na hlavu. Naštěstí už se znám natolik, že vím, že je to moje past a umím tuto smyčku zachytit v zárodku.

Jsem sběratelka nejrůznějších pomocníků na cestě sebepoznáním.
Rozhodla jsem vám ukázat pár těch, které mě momentálně baví nejvíc. 

Tohle je otázka za milion.
Na její zárodek její odpovědi se však musíme vrátit o pár kroků nazpět. 
A ten základní kámen všeho je sebepoznání.

Ty příběhy jsou někdy jako přes kopírák.

Člověk se žene za úspěchem, kterého se nějakým způsobem posléze dotkne, pak ho jede vymeditovat do kláštera nebo na nějakou pouť a díky pozměněným hodnotám pak začne dělat zpravidla něco osvíceného nebo zkrátka něco, co mu dává větší smysl.
A má velkou chuť o své proměně mluvit, tak si ho zvou do pořadů a podcastů, protože téma je to vděčné a divácky zajímavé.

A proč? Protože je to součást toho úspěšného obecného příběhu. Je to pokračování pohádky, kdy dobro vítězí nad zlem. Jen herci se mění, kulisy se mění ale příběhy zůstávají. Zkrátka máme rádi dobré konce. Jenže ty životy pak pokračují a lidé se po prvotním opojení nové cesty setkávají s dalšími novými výzvami, které už nejsou pro okolní svět tolik sexy. 

Zkrátka je další čas na nabírání nových zkušeností, dovedností, tvoření věcí a hlavně dělání nových chyb, přes které se jedině dostaneme k našemu novému vysněnému obrazu úspěchu, ať už je jakýkoliv.  

A všechno jenom proto, aby se člověk poté zase mohl transformovat.
A zjistit, že všechno bylo zase o trošku jinak, než si myslel.

K poznání člověk totiž postupně dospívá, nelze ho zhltnout za rok v sérii knih, online kurzů a videí. Občas mě fascinuje, že si to my lidé často myslíme. Že už nám přijde, že víme. Přitom jsme jen přijmuli sadu přesvědčení z poznání od ostatních souputníků, která možná brzo budeme zase muset odložit. 

Baví mě ta představa, kolikrát za život je ještě proměním. Kdy trošku a kdy od základů. Tuším, že to bude ještě několikrát.
Že se ve čtyřiceti budu podivovat nad tím, kolik času jsem měla na to takto divně filozofovat.
Možná se budu sama sobě smát, stejně jako teď, když si čtu můj první “podnikatelský” blog.
A že na sobě budu zpětně možná něco obdivovat, co teď nevidím, stejně jako teď, když závidím dvacetileté Jitce její sebedůvěru a skálopevné odhodlání. 

Já osobně věřím v 7-10 leté životní cykly, mimo jiné i protože dávají mému životu určitou strukturu. A díky ní si umím si zmapovat, kde se cca nacházím a jak to můžu pojmout tak, aby mi to dávalo smysl a sílu na cestě - to je to, oč tu běží.

Chvíli se tady na blogu s vámi chci seknout v tématu sebepoznání a uvedení sebe sama do reálného života. V sérii článků, které budou následovat.

A tohle měl být úvod.
Pocitový, s myšlenkou schovanou mezi řádky.
Tak snad se dala chytit. :-).

Mějte se krásně, J.  

Už delší dobu jsem cítila, že je potřeba tento krok udělat. Když už o mluvím o historii Ikigai, chci to zažít na vlastní kůži, přímo z místa, odkud prameny říkají, že to celé pochází. A jak později v průběhu článku a hlavně na jeho konci popíšu, tato vlastní zkušenost je opravdu nepřenositelná.
/8 minut čtení/

Od té doby, co jsem s Davidem, tak při cestování bere takovou tu mužskou zodpodpovědnost levé hemisféry on a mým hlavním úkolem především je starost o dítě. Proto vůbec ta představa dopravit se sama z Thajska na Okinawu (asi 7 hodin letu, 2 přestupy) mi dala dost zabrat. Doma se mi ale dostalo podpory a tedy propustky na 5 dní. 

(6minut čtení)
Vnitřní nervozita, hlava plná myšlenek (ne moc hezkých), prázdnota z toho, že nevím jakou cestou se vydat dál.  Tohle jsem já, na Bali, v lednu 2019. Před rokem a něco. 

Přesně půl roku po prodeji firmy, na které jsem měla postavenou vlastní identitu, kterou jsem se zatím marně snažila znovuobjevit. Jediné, co jsem v této chvíli už jistě věděla bylo to, že se nechci vracet zpět, protože jsem cítila, že moje mise byla v určité oblasti naplněna.

(5 minut čtení)
Jedním z mých silných paliv pro posledních XY let byla touha po uznání, touha něco dokázat (někomu ale i sobě). Ani to tak nebylo o touze po nějakých hmotných statcích, jako vlastně o tom dosáhnout vysněného obrazu svého úspěchu. 

Ten obraz byla nezávislá žena, která se svou pílí, novými nápady, umem a profitabilním podnikáním, zařadila do síně mezi jména, která tehdy obdivovala. Ideálně do 30ti! (tento deadline jsem myslela smrtelně vážně). 

Tento rok mám v hledáčku jeden velmi ambiciózní cíl. 
Je to mít za tento rok 6 týdnů dovolené. A jelikož na takové velké sousto je dobré mít parťáka, namotivovala jsem k tomu i Davida.