(6minut čtení)
Vnitřní nervozita, hlava plná myšlenek (ne moc hezkých), prázdnota z toho, že nevím jakou cestou se vydat dál.  Tohle jsem já, na Bali, v lednu 2019. Před rokem a něco. 

Přesně půl roku po prodeji firmy, na které jsem měla postavenou vlastní identitu, kterou jsem se zatím marně snažila znovuobjevit. Jediné, co jsem v této chvíli už jistě věděla bylo to, že se nechci vracet zpět, protože jsem cítila, že moje mise byla v určité oblasti naplněna.

(5 minut čtení)
Jedním z mých silných paliv pro posledních XY let byla touha po uznání, touha něco dokázat (někomu ale i sobě). Ani to tak nebylo o touze po nějakých hmotných statcích, jako vlastně o tom dosáhnout vysněného obrazu svého úspěchu. 

Ten obraz byla nezávislá žena, která se svou pílí, novými nápady, umem a profitabilním podnikáním, zařadila do síně mezi jména, která tehdy obdivovala. Ideálně do 30ti! (tento deadline jsem myslela smrtelně vážně). 

Tento rok mám v hledáčku jeden velmi ambiciózní cíl. 
Je to mít za tento rok 6 týdnů dovolené. A jelikož na takové velké sousto je dobré mít parťáka, namotivovala jsem k tomu i Davida. 

O mateřství se zatím moc neodvažuju psát, ale možná o jednom tématu přeci jen ano. Jde o popsání toho, jak se snažím udržovat balanc mezi seberealizací a mateřstvím a jaké věci mi zatím fungují.

PoVolání máma je fajn, ale mě osobně to ke štěstí nestačí. A vím, že nás je tak nějak víc.

Tento týden nebudu dělat NIC.

Jednak proto, že nic nemám, můžu a chci si to dovolit a jednak proto, že poslední 3 týdny byly neskutečně bohaté na akce, setkání, informace, zpětné vazby a události všeho druhu a já cítím, že je potřeba si vytvořit prostor. 

Tento článek je psán směrem k mým milovaným sebemrskačům ale věřím, že je tam i něco pro ostatní.
(5 min čtení)

Mít model firmy:
 - kdy platíte zaměstnance, zajišťujete růst nebo alespoň stabilní přísun zakázek (ve stylu, když nerosteš, tak umřeš),
 - kdy každý den vstáváte z postele, protože vás šimrá na zadku nějaká půjčka nebo blížící se meeting s investorem,
 - je z mýho momentálního pohledu pro  lidi, kteří mají velkou odvahu jít si pro pár velkých životních facek. Velká poklona všem.

Obzlášť, když váš produkt vypadá v grafu měsíčních obratů jako docela rozbouřený vlnobití a vaše neochvějná víra v potenciál, dostává pěkně na prdel. 

Po prázdninách na Bali, zdravím zase z ČR, z Budějovic. Teda pardon, z Budějc.
Jsem tu nová, zatím nikoho moc neznám ale to bych nebyla já, kdybych už pomalu ale jistě nezačala s infiltrací mezi místní komunitu :D.
O tom ale víc někdy příště. 

Teď s vámi chci sdílet jeden můj speciální seznam, který mi, mimo jiné, pomáhá ve chvílích:

• kdy nevím
• vzbudím se prdelí napřed
• cloumají mnou různé emoce víc, než je zdrávo

Moje roční mezera pomyslného "volna" pomalu končí.
A co se vlastně ten rok po prodeji firmy dělo, když se v bodech ohlédnu?

Poslouchat podcast nebo video, na druhé liště rolovat sítě, u toho otevírat další články a zároveň na stole mít pootevřenou knihu, ze které tu a tam zhltnout odstavec. 

Poznáváte se v tom někdo? 
Tuhle situaci jsem si vypůjčila přímo z mého života.
Občas, (dřív velmi často), se dostanu do této smyčky konzumace informací.
Jako automat “papám”, co mi přijde pod oko a i když v hlavě kdosi volá - přestaň!- tak v ten moment bažení to úplně nejde.
Je to vlastně docela nechutný. Něco jako, když žaludek narvete “junkfoodem”.

“Jednou za rok přezkoumám činnosti, které ve firmě děláme a snažím se minimálně jednu, dvě věci zavřít, i když se nezdají špatné ale oproti ostatním dávají menší smysl. Klidně i zavřu celou divizi.” řekl mi jednou podnikatelskou radu člověk, kterého si velice vážím. (díky Tome B.) 

Tohle je příklad přístupu, kterému se říká zjednodušování. Fokus, chcete - li. Přivírání nůžek. V dnešní době plné možností je to celkem neobvyklá věc.